Kůň je přítel.

IIVVVI (druhá víkendová vytrvalostně výchovná intenzivka)

Loňská listopadová intenzivka nás namlsala – tehdy jsme šli delší trénink v tričku a v rámci teorie a přestávek se povalovali na trávě. Letos vypadala předpověď poněkud jinak a taky že ano – už páteční nakládání probíhalo za střídavě většího a menšího deště. Debaty se celý víkend točily kolem oblečení: „Kolik máš ještě mikin?“ a „Uschne to rychleji pověšené v klubovně, nebo na mně?“.

Zůstalo jen nejtvrdší jádro, což dodalo celé akci příjemnou komorní atmosféru. Za sebe musím říct, že jsem několikrát zvažovala, jestli by bývalo nebylo lepší všechno zrušit a celý víkend se válet v posteli a pít teplé nápoje.

Střídali jsme teoretické debaty s praktickými cvičeními nejen na koních – děti nám dokonce schválily opakování „terorije“ pokud si u toho zase budeme hrát na koně. Hned první práce v terénu byla pro lidi náročná, zinscenovali jsme setkání neznámých koní, následně jsme je seřadili a chtěli po nich nejen start, ale i ochotu zastavit nebo zpomalit, když ostatní koně mizí pryč. Už během prvního dne byl vidět posun v tom, co si můžeme dovolit, zároveň se objevily některé zádrhely, na kterých bude potřeba ještě zapracovat. Úroveň a zkušenosti jednotlivých koní byly rozmanité, i přesto ale pracovali všichni, jen se individuálně nastavovala obtížnost.

Využili jsme i jízdárnu, kde jsme se věnovali nejen chlazení. Na vyzvednutí PET láhve s vodou od běžícího wranglera je totiž dobré jezdce i koně připravit dřív, než se s tím v závodě naostro setkají – málokterý kůň ocení člověka, co se po něm vrhá, prudce vymršťuje ruku s lahví a navíc na něj šplíchá studenou vodu… Na závěr nám pomohlo nebe, které se k chlazení přidalo a my končili zcela promočení. Připadali jsme si jen trochu jako blázni :-D

Vzhledem k plánovanému sonu u jednoho koně příští týden, se kterým je spojené oholení nohy, jsme se pustili do klikr tréninku. Zjistili jsme, že holicí strojek nemáme, ale podařilo se stáhnout aplikaci, která vydává správně vrčivý zvuk a vibruje telefonem (kam ten svět spěje?). Naklikali jsme, myslím, poměrně úspěšně, nastal jediný zádrhel s nedotaženým „slušným chováním“. Všichni potom chtěli „taky klikat“, takže jsme zhruba dvě hodiny kroužili od koně ke koni a klikali a mluvili o klikání a „vyráběli radost“ koní i majitelů. Chtěli jsme před setměním zvládnout ještě jeden trénink, takže jsme opět vyrazili ven, tentokrát všichni jezdci hrdinně bez sedel. Zopakovali jsme ranní práci se zvyšováním obtížnosti. Po návratu už nezbývalo moc sil, takže jsme píchli vidle do buřtů a další práci odložili na neděli.

V neděli ráno jsme mluvili o tom, co, proč a jak koně chceme učit a že různé naše požadavky spolu občas kolidují. Poté jsme se vydali do terénu, jinam než v sobotu, a kromě startů jsme si střihli i kousek trati a chlazení.

Po návratu se ještě chvilku nakládalo, když už byl k dispozici přepravník, bylo krásně vidět, jak se na některých koních vyplácí přístup z posledních měsíců „skonči tak, aby se příště na přepravník těšila“ a „koni dovolíš jít do přepravníku, když je hodný“. Majitelka s kobylkou měly cca tři nakládací lekce, teď poprvé naložily úplně. Není potřeba mít přepravník doma, aby se člověk s koněm naučil nastupovat, ale je potřeba při setkání s přepravníkem postupovat správně. Zde to bylo ještě trochu komplikovanější vzhledem ke dřívějším zkušenostem kobylky.

Po báječném obědě už nezbývalo, než se rozloučit a začít předběžně domlouvat opakování – děkuji všem za kladné ohlasy, mně se celý víkend líbil moc, byl podnětný a přínosný snad pro nás všechny.

Základní principy:

  • Koně a jezdce vystavujeme jen takovým situacím, které zvládají.
  • Obtížnost zvyšujeme postupně.
  • Nespěcháme.
  • Chyby dělat můžeme, to je součást učení. Snažíme se je ale neopakovat!

    "Víš, spousta lidí by řekla, že na tohle nemá čas, učit koně nastupovat(startovat/zpomalovat v lotu koní/stát při nasedání/nechat se vyšetřit...) že to takhle trvá moc dlouho"

    - Ano, koně jsou tak hodná zvířata, že někteří se nechají dostrkat do hengru. Někteří i když jim mizí koně tryskem nezabíjejí svého jezdce a zůstanou ovladatelní. Ale i ti, kteří "fungují" nejsou ve spěchacím systému spokojení. Já osobně učím postupně a po malých krocích nejen "problemisty", se kterými to jinak nejde, ale všechny koně, protože výsledky jsou často dřív, než u spěchání, a kromě toho jsou trvalejší a spolehlivější...

    "A můžu na intenzivku, když jsem hobby/houby jezdec?"

    - Ano. Sport je pro nás až za pohodou a radostí lidí i koní. Jediné, co je potřeba, je ochota se učit, přemýšlet a ptát se svého koně.

    "A bude to pro mě k něčemu, když jsem zkušený závodník?"

    -To záleží na tom, co očekáváte. Pro koně je přínos setkat se s neznámýmí koňmi i mimo prostředí závodů. Možnost vyzkoušet si problematické situace (lot koní mi mizí v dálce, zvládnu svého koně?) je užitečná, zvlášť pokud tušíte problém a nemáte svého koně vždy zcela pod kontrolou. Mluvit s ostatními o tom, jak chladit efektivněji, jak učit koně pít (ano, klikr :-) ), sdílet zkušenosti a zážitky a skvělé domácí jídlo je příjemným bonusem.

    Nosná myšlenka celého víkendu spočívá v tom, že koně máme pro zábavu a jako přátele, ne jako prostředek k prosazování svého ega. Cílem mojí práce je, aby se bavil člověk i kůň, případně aby si kůň "aspoň nestěžoval".

    Koně můžeme učit cokoli, je jen potřeba mít jasný cíl a brát ohledy na jeho potřeby.